Novinky

Článeček u kterého se samou libostí rozplývám :-). Čtěte dále ....

Sobota, 10.2. 2007, 19:00
Stínové kyvadlo
Projekce a hudba ? literární seance
O. Linhart a J.M. Čiverný s hudebním doprovodem Luboše Jeřábka

Na tenhle večer jsem se doopravdy? jako vždycky samozřejmě? těšila (obv. fráze, viz minulé glosy) a skutečně, začal sice velice slibně, ale jaksi slibně po zvláštním zavádějícím způsobu. Odehrávalo se v předsálí malou chvíli před představením, kdy protagonisté zčistajasna počali všichni do jednoho odhazovat svršky a odhalovat svoje mužné hrudi! Oh, chlapci, tedy zdaleka ne už chlapci, tohle jsem tedy od Vás nečekala! Striptýz pro právě přicházející diváky ale měl svůj hluboký důvod ne v pobavení, pohoršení či snad v potěšení přítomných dam, ale v prostém faktu, že se naše trojice pouze převlékala do kostýmů. Černé kalhoty nápaditě doplňovaly bílé košile a klobouky na hlavách obou básníků plus etnická čapka, zdobící Luboše Jeřábka. Ten si pak v sále navlékl kytaru a neodložil ji do konce pořadu. A dobře udělal, neboť v poslední době šel muzikantsky prudce nahoru, jak by se dalo říci...
Oba básníci, Ondřej Linhart (dále jen Óčko) a Jan M. Čiverný (dále jen Číva) předvedli nefalšovanou show. Za jejich zády na plátně probíhala celkem zdařilá doprovodná filmová projekce, jakási procházka Prahou, která příliš neodváděla divákovu pozornost, nerušila jaksi, jen doplňovala a splnila tedy svůj účel.
Óčko četl nejen své ?majstrštyky?, osvědčené texty, které vždy zaberou, a které od něj vždy jeho diváci očekávají, ale pustil se i do provedení novinek, na kterých se potvrzuje, že ze své základní linie nevybočuje a pokračuje ve stejném duchu. Nejvíce se mi líbí Óčkovy minipříběhy, ve kterých ožívají věci, které se zdají být pro běžného člověka mrtvé a pocity, které většina z nás už zapomněla. Číva předvedl také pár opravdu mistrných kousků, a jeho trochu neohrabaný projev textům neuškodil, naopak, nechtěně jim přidal na půvabu. Oba básníci na mne jako na ženu působili jakousi blíže nespecifikovatelnou mužnou melancholií. Jako na člověka vůbec na mne působili humorem, který sice neprohýbá bránice, ale otevírá vrátka do světa, do kterého bychom bez existence básníků nahlédli jen těžko.
Jenom jsem měla pocit, že jsou ? všichni tři ? zbytečně rozpačití. Můj vzkaz pro ně proto zní: Příště to víc rozbalte, chlapci, tedy zdaleka ne už chlapci, nebojte se! Ostych stranou, máte co nabídnout, tak do toho jděte, máte dobře nakročeno a hvězdy jsou vám nakloněny...

Věra Dumková alias Dumka